čtvrtek 25. března 2010

Mezera

Nevěnuju se psaní, nedávno jsem začal v nové práci. Cestuju hodně po Londýně a okolí, určitě z toho vyleze nějaký článek nebo dva. Ale chce to čas...

pondělí 8. března 2010

Playgroups a školky v Anglii - naše zkušenost, část 2.

Na náš dotaz elektronickou poštou nám přišla ze školky mailem odpověď, že volné místo mají a naše dítě může začít chodit na odpolední seance. Dvě a půl hodiny denně, pět dní v týdnu. Po pár týdnech přišlo pozvání k zápisu a asi měsíc před nástupem do školky jsme se vydali v plném rodinném počtu poznat místo, kde zanedlouho měli začít formovat duši naší milované dcerunky.

Zápis se udál ve školní tělocvičně za účasti asi třicítky rodičů, tu a tam ověšenými potomstvem, tak jako jsme byli třeba my. Říká se, že první dojem z člověka, kterého potkáme, vzniká během úvodních sedmi vteřin. Můj dojem byl ten, že jsem si spletl místo a čas. Připadal jsem si spíš jako v Job Centre Plus (obdoba českých úřadů práce); u některých přítomných jsem si nebyl jistý, jestli jde o rodiče nebo sourozence, to byla bílá menšina. Barevná většina v různých stádiích zahalenosti dávala silnou naději pro multikulti dezintegraci našich dětiček. Někteří rodiče asi věděli dopředu, že zápis bude v tělocvičně, protože přišli v teplákách. Ne, že by to bylo něco neobvyklého, u chudých vrstev je to standardní oblečení pro každou příležitost, u některých možná též oblečení jediné. V závěru se ukázalo, že ne všichni rodiče ovládají čtení a psaní. Jak pak chcete Vaše dítě zapsat, milí sousedé? Ke cti jim slouží, že se snaží aspoň zprostředkovat tyhle dovednosti jejich dětem. To ale předbíhám, tak zpátky na začátek.

Nejdřív se představili vedoucí představitelé školky a přilehlé školy, pak došlo i na představení vychovatelek. Šlo o stoprocentní dámskou jízdu - ostatně, znáte nějakého vychovatele v mateřské školce? Já jsem zatím na žádného nenarazil, přitom znám řadu pánů, kteří to s dětmi umí. Dále jsme se dozvěděli nějaké rádoby důležité informace typu "report Ofsted říká o našem ústavu to a to.." nebo že se rodiče mohou přihlásit k účasti do obskurní kontrolní rady. Po povinné úlitbě politické korektnosti (multikulti tolerance, výchova k samostatnosti atp.) došlo na zajímavé informace, tzn. kdy začínají ranní a odpolední seance (sessions), a jakým způsobem se děti a rodiče dostanou dovnitř a ven. No, a to bylo asi tak vše. Zakončením této společenské události byl formulář, do kterého jsme zanesli údaje o členech naší rodiny a bylo po ptácích.

Odcházeli jsme se smíšenými pocity: na jednu stranu jsme byli rádi, že naše dítě začne chodit do společnosti vrstevníků, na druhou stranu jsme nebyli z té společnosti ani z prostředí úplně na větvi. Důležité ale bylo především, že naší mladé se školka líbila a chtěla tam chodit.

V době, kdy začala do téhle školky chodit, docházela ještě do soukromé školky na dvě dopoledne týdně. Rozhodli jsme se nechat ji zpočátku v obou školkách, s tím, že se budou časově dobře doplňovat a uvidíme, k čemu to povede. Zjistili jsme následující: nárůst času stráveného ve školkách vedl k rychlému osvojení si angličtiny, vedle už tehdy slušně zvládnuté češtiny. Taky to bylo dobré pro socializaci v kolektivu vrstevnictva - předtím naše dcera dávala přednost společnosti starších dětí nebo dospělých. Z odpolední školky nám ale dítě chodilo unavené, protože nemělo spánek po obědě, na který bylo do té doby zvyklé. Když byla ještě k tomu dvakrát týdně dopolední školka, byla malá přetažená. Navíc to nebylo příhodné logisticky a museli jsme jezdit autem (možná víte, jak to vypadá s parkováním v okolí škol a školek), i když obě školky byly nedaleko našeho domu, leč každá na jinou stranu. Výsledkem bylo odhlášení princezny z dopolední soukromé školky, takže zůstaly odpolední seance v té státní. Neřešilo to spánkový deficit, ale bylo to menší zlo (svým způsobem).

Byla to úleva pro nás všechny, na jednu stranu, protože odpadly přesuny mezi školkami a taky pro naši malou to znamenalo menší zátěž. Státní školka ale byla na slabší úrovni - i když bych tam možná vyzdvihnul možnost vybudování si odolnějšího imunitního systému. Nechci křivdit zaměstnancům školky, přišlo mi, že jsou to ve svém oboru schopní lidé a dělají co můžou, v rámci možností daných mizernou vládou Velké Británie a zdegenerovaným prostředím Západního Londýna.

Školka spolu s přilehlou školou postávají podél rušné silnice; jeden by mohl říct, že jde o polepšovnu s mladými delikventy navzájem se mučícími za vysokým plotem z kovového drátu. Omyl, pane, to je ústav, kde si volnou chvíli na čerstvém vzduchu krátí zdejší děti, naděje britské říše! Dostat se do a ze školky nebylo jen tak, šlo o organizovanou záležitost. Seance začínají tak nějak v přesný čas a když se někdo zpozdí, najde bránu do polepšovny zavřenou na visáč. Při příchodu do školky to vede k tomu, že před bránou postává množství rodičů s mláďaty a nahrnou se v jednom houfu do malé školky, aby se vzjemně umačkali v prostoru o rozměru 2x2 metry; říkejme tomu třeba šatna. Při vyzvedávání dětí to vypadá taky zajímavě. Děti sedí už oblečené a s taškou ve školce na zemi, u dveří stojí na stráži neozbrojená teta, která dohlíží na to, že děti jsou po jednom vyvolávány k rodičům, kteří poslušně přistupují ke dveřím. Vtipný ceremoniál.

Ta zmínka s taškou mi připomněla fakt, že děti ve školce nenosí uniformy (možná v nějaké nadškolce ano, ale nevím o tom), zato v té naší jsme museli koupit tašku s logem školy, ve které naše dcerka nosila sešit a knížky, které si ve školce půjčovala (do sešitu jsme pak zapisovali, jak se jí knížka líbila). Tu a tam jsme v tašce objevili nějaké oznámení ze školky - například výzva k nějakému příspěvku na charitu nebo že přijde fotograf (to je zde dost v oblibě, setkali jsme se s tím zatím v každé školce). Tu a tam se stalo, že nám dceruška přišla ze školky v nějakém neznámém oděvu, který jí byl zapůjčen ve školce, třeba protože se vykoupala v hrací vaně s vodou.

Ta bezpečnostní opatření u příchodu a odchodu mě otravovala a jsem rád, že už žijeme v normálním prostředí, kde není třeba otázku bezpečnosti tak prožívat. I když si umím představit, že chvíle strávené před bránou byly pro některé jedince příjemným zpestřením do nudy všedního dne. Při čekání s dalšími rodiči bylo dost příležitostí ke společenskému styku a řada lidí jej praktikovala (třeba na bázi kamarád x kamarádka, zákazník x dealer atd).

Naší mladé tohle bylo zřejmě naprosto lhostejné, chodila do školky ráda a často jmenovala spolužáky s exotickými jmény - zřejmě synové a dcery naftových šejků. Bylo těžké z ní dostat, co ten den ve školce dělali, většinou nám sdělila, že se měla báječně a že si hráli. Měli jsme nějaké informace ze školky, takže vím, že se při hraní her učili nějakým základům psaní a čtení písmen, počítání, barvy a tvary a tak podobně. Dělali tam i takové malé pokusy - například strčili vodu do mrazáku, aby zjistili, že se z ní stane led. Tohle mi přišlo zajímavé, stejně jako když asi týden provozovali veterinární stanici. Jenom jako, samozřejmě. Školka samotná byla docela slušně vybavená, hračkami, věcmi na výtvarné činnosti, měli tam taky počítač, kde děti hrály hry.

Po letních prázdninách se nám zadařilo přehlásit malou z odpoledních hodin na dopolední, což byl významný pokrok. V první řadě získala zpět svůj odpolední spánek, navíc jsme tak měli celé odpoledne volné a mohli jsme někam vyrazit, když jsme chtěli. Taky se změnila skladba spolužáků; pozoruhodně se obrátil poměr bílých dětí k barevným. Na odpolední hodiny chodily hlavně děti hnědo a černoangličanů, bylo jich tak 75%. Ráno to bylo naopak, nanejvýš půl na půl. Opravdu zaznamenáníhodný rozdíl, nemám ověřené informace, proč to tak je; můj tip je ten, že bílí rodiče více plánují (tak jako my) a mají raději svá odpoledne volná, zatímco těm barevným je to spíš buřt, aspoň nemusejí ráno brzy vstávat.

Buď jak buď, ve školce v Západním Londýně předali dětem nemálo poznatků o zvycích jiných kultur, zejména těch, jejichž přítomnost je v místě nejpočetnější. Dcerka chodila domů tu s informacemi o svátku Diwali, jindy s výzvou ke sbírce oblečení pro chudé děti v Indii, dokonce si ve školce při hře vzala za manžela nějakého malého hnědoangličánka (možná bych měl ověřit, že sňatek není právoplatný, aby za pár let nepřicestovala za námi početná rodina ženicha). Tož srandy jsme si užili a jsme rádi, že už tam nejsme.

Školka, kam chodí naše starší dítě dnes, je velmi pohodová. Je to soukromá školka, ale berou i státem dotované děti (to je těch 12.5 hodiny týdně). Domluvili jsme se s manažerkou školky a ke státní dotaci připlácíme hodinu denně. Vyjde nás to takhle na sto liber měsíčně a 3.5 hodiny školky denně není k zahození. Jak už jsem psal, bezpečnost tam není tak akcentovaná, jen zazvoníme na dveře školky a nějaká teta nám přijde otevřít. Kdy přijdeme a odejdeme, je na nás. Oproti předchozí školce mají tady děti pěkný travnatý výběh, květináče, kam sázejí kytky a za plotem se pase kůň. Ve školce vaří a za nějaký peníz by i naše dítě mohlo bobtnat po chutné a zdravé anglické stravě, ale jsme škrti, a tak žena vaří obědy, které si naše holčička nosí do školky v tašce a tety jí pak jídlo přihřejí, takže obědvá s ostatními dětmi. Při vyzvedávání ze školky dostaneme na papíru report, co dneska mladá dělala, co ji bavilo a kolik sezobala z její porce jídla. Aby to bylo dokonalé, tak jednou měsíčně dostaneme krásnou fakturu, kterou platím opět přes childcare vouchers skrz mého zaměstnavatele.

Od září by měla naše starší dcera začít chodit do školy (přípravky), v několika týdnech by nám mělo přijít vyjádření z městského úřadu, kterou školu jí přidělí. Bylo by fajn, kdyby to byla škola, která sousedí s touhle školkou.

úterý 2. března 2010

Král je nahý!

V Evropském Parlamentu se opřel europoslanec za britskou UK Independence Party do takzvaného Prezidenta EU. Prý je to divná figura, kterou si ani lidi nezvolili, tak co že si hraje na prezidenta 500 milionů Evropanů. Při té příležitosti se otřel rovnou i o belgický národ. Dostal za to pokutu od jiného EU pantáty, aby se naučil, jak se má chovat k autoritám.

Může být lepší ukázka toho, jak to s námi myslí úřednické myši v Bruselu? Co od lidí očekávají: mlčet, přiohnout se, poklonit, usmát se a poděkovat za kopanec do xichtu. A za to všechno jim bohatě zaplatit. Ať už tohle trapné divadlo skončí.

Potěšilo mě, že ten europoslanec, co svobodně a sebevědomě vyjádřil svůj názor, je Brit. To je jedna z vlastnosti, ktere si na Britech cenim - jak dokazou vystoupit, sdelit, co si mysli a stat za svym nazorem. Jsem rad, ze nase deti muzou vyrustat v takovem prostredi.


Odkaz na článek na Guardian:

http://www.guardian.co.uk/politics/2010/mar/02/nigel-farage-fined-mep-rompuy